Se vší vážností je si ovšem třeba uvědomit, že zemědělské podnikání skutečně obnáší řadu nejistot. Možná je to již trochu otřepaná, nicméně stále platná pravda. V drtivé většině dalších podnikatelských oborů totiž platí, že pokud člověk dělá svoji práci poctivě, s vysokým nasazením a nejlépe jak umí, výsledky se dříve či později dostaví. V zemědělství přitom o úspěchu či neúspěchu často rozhoduje počasí, ať už to jsou nezvykle vysoké teploty způsobující rostlinám nadbytečný stres, déšť, který přijde ve správnou chvíli, nebo naopak mráz, který přijde ve chvíli nesprávnou. V posledních letech se o tom bohužel všichni zemědělci, a to nejen ti, kteří tak zvaně „polaří“, ale všichni výrobci potravin včetně sadařů, zelinářů, chmelařů a vinařů a chovatelů hospodářských zvířat mohli několikrát přesvědčit. Na vině je klimatická změna, o jejíchž původcích můžeme vést dlouhé spory, nicméně ji dnes musíme brát jako skutečnost.

Klimatická změna a její důsledky přitom neovlivňují negativně „jenom“ zemědělství, ale jsou s to výrazně narušit každodenní chod státu a fungování společnosti jako celku. V posledních letech se totiž nebavíme jen o suchu zemědělském, ale také o suchu socioekonomickém, které může znamenat nejen snížení výnosů hlavních zemědělských plodin, ale také akutní nedostatek potravin, či jejich hyperinflaci v důsledku výpadku dodávek, nedostatek vody pro průmysl, osobní potřebu obyvatel (nejen zalévání zahrádky, ale i hygienu a pití) nebo dokonce výpadek dodávek elektrické energie, jejíž produkce je z části (vodní elektrárny, parní turbíny) na vodě závislá. I proto 79 % Čechů v průzkumu Masarykovy univerzity na konci minulého roku označilo sucho za významný problém, přičemž 77 % dotázaných si myslí, že by se v řešení sucha měl angažovat stát.

Sucho také výrazně přispělo k jedné z největších ekologických katastrof posledních desetiletí, tak zvané kůrovcové kalamitě. Ta přitom nejen narušila trh se dřívím, ale také zhoršila vnímání práce lesníků a dřevařů většinovou společností, která velmi těžce nese proměnu lesní krajiny a omezení průchodu lesem kvůli kalamitní těžbě, či následné manipulaci, skladování a dopravy vytěženého dřeva. Obnova a stabilizace lesních porostů a celého sektoru je přitom výzvou na dlouhé roky dopředu.

Na zemědělství a lesnictví většinová společnost bohužel pohlíží jako na původce problému. Přitom zemědělství celosvětově produkuje jen 10 % skleníkových plynů a zemědělská činnost a činnost lesnická naopak přispívá k ukládání uhlíku do rostlin a půdy. Na zemědělství a lesnictví by se proto mělo pohlížet nikoli jako na hlavní příčinu, ale jako na hlavní nástroje řešení současné situace.

Velkou výzvou v době nedostatku srážek je zadržení vody v krajině. Za poslední čtyři roky nespadlo oproti dlouhodobému průměru cca 700 mm srážek, což je obvyklý roční srážkový úhrn. Problém nedostatku srážek pak zhoršuje změna jejich rozložení v čase, kdy období sucha střídají přívalové deště. Zadržení vody v krajině je možné docílit v zásadě dvěma způsoby, správným hospodařením na poli a správným hospodařením s vodou. Půda s vysokým obsahem humusu je přitom schopna zadržet až dvacetinásobek vody ve srovnání s vlastní hmotností. Funguje v podstatě jako velká houba. Vysoký obsah humusu v půdě zajistí jedině správně hospodaření s využitím statkových hnojiv a dalších organických zbytků (po meziplodinách, zeleném hnojení atp). To jsou základy, které každý správný hospodář zná.

Vodu je však nutné zadržet také ve velkém, aby neutíkala z našeho území do dalších povodí a bez dalšího využití do moře. Proto jsme v tomto roce jako Agrární komora ČR podpořili záměr výstavby vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, který by mohl najít využití nejen jako přepravní kanál pro zemědělské komodity, ale mohl by přispět k zadržení vody na našem území a k celkovému zlepšení vodní bilance v krajině.

Jak jsem uvedl výše, postupy správné zemědělské praxe, která by měla vést nejen k lepšímu zadržení vody v krajině, ale také lepší ochraně půdy proti erozi a udržení její úrodnosti, zemědělci dobře znají. Problémem nicméně stále zůstává ekonomická stránka věci. Ceny zemědělských výrobců totiž v posledních dvaceti letech spíše stagnují, přičemž náklady (včetně mezd a pachtovného) neustále rostou. Rostou také administrativní a byrokratické požadavky a omezení, která někdy vznikají tak říkajíc „od stolu“ bez vazby na skutečnou praxi. S tím se zvyšuje také počet mnohdy zbytečných kontrol, které kontrolují již kontrolované a snaží se, aby „něco“ našly a obhájily tak vlastní činnost a existenci.

Dalším zdrojem nejistoty pro zemědělce nejsou jen stále se zpřísňující požadavky a administrativní zátěž, ale poměrně velká řada nejasností ohledně budoucích pravidel Společné zemědělské politiky po roce 2020. Oproti původním předpokladům tak po více než dvou letech od zahájení veřejné konzultace a rok po zveřejnění návrhu Komise neznáme finální podobu pravidel, ani rozpočtu.

Víme jen, že nová Společná zemědělská politika bude po zemědělcích požadovat více, a že jim za to pravděpodobně dá méně peněz. Vzhledem k dalšímu zpřísnění pravidel ochrany životního prostředí se pak pravděpodobně nedočkáme ani slibovaného zjednodušení administrace. Evropská komise a následně Evropský parlament navíc chtějí omezit také obálku citlivých komodit, jejichž podpora je pro zemědělství v České republice, kde za posledních došlo k poklesu produkce na zlomek původní hodnoty, zásadní. Místo toho Evropské instituce dokola opakují stejnou „písničku“ o nespravedlivém rozdělení podpor v poměru 80:20 %, přičemž největší nerovnováha netkví v neférovém rozdělení podpor malým a velkým (i stohektarové hospodářství je přitom z pohledu Evropy velké), ale v asymetrickém rozdělení podpor těm, kteří něco produkují a těm, kteří neprodukují téměř nic.

Dotační podpory by měly v první řadě plnit motivační funkci, nikoli napravovat zdánlivé sociální křivdy. Žádná společnost se ještě nikdy v historii neprodotovala k blahobytu podporou neproduktivních. Finanční prostředky určené na dotace navíc musí vždycky někdo vyprodukovat.

Tím se dostávám k závěru mého zamyšlení. Pokud stojíme před společnými výzvami (ať už je to klimatická změna, nárůst obyvatel ve světě a jejich rostoucí nároky na výživu) musíme je řešit koncepčně a společně. Za změnu klimatu zemědělci nemohou. Mohou ji nicméně pomoci vyřešit, ale nemohou ji vyřešit sami. K tomu, aby k řešení problémů a výzev moderní doby mohli přispět, musejí mít podporu od státu a zbytku společnosti. Stát by měl zemědělcům nastavit adekvátní podmínky (motivační podpora od státu, férové podnikatelské prostředí, hospodaření s vodou ve velkém), přičemž společnost může nejvíc pomoci tak, že se bude více zajímat o to, odkud pochází potraviny, které konzumuje, a také tím, že náležité ocení práci zemědělců, ať už preferencí českých výrobků, ale také tím, že si začne uvědomovat širší souvislosti zemědělského hospodaření včetně práce, která za ním stojí.

Ing. Jan Doležal, tajemník AK ČR

Podle Zprávy o ekologické obnově ministerstva životního prostředí od začátku 50. let do 90. let 20. století zmizelo z české krajiny 35 tisíc hektarů hájků, remízků a mezí, došlo k odstranění 30 tisíc kilometrů liniové zeleně a zaniklo 25 tisíc kilometrů vodních toků. Podle expertů se od 50. let mění i klima, které je teplejší a sušší. Tento trend se bude dále prohlubovat. S přetrvávajícím suchem bojují i místní akční skupiny.

„Naše místní akční skupiny si uvědomují, jak negativně sucho ovlivňuje rozvoj zemědělství, průmyslu, turismu a tím i samotný život na venkově. Proto dělají konkrétní kroky, aby zmírnily dopady na venkovskou krajinu. Například naše krajská síť na jižní Moravě rozjela v programu Milion stromů pro krajinu systémovou výsadbu stromů po celém území, aby pomohla udržet vodu v krajině. V celém Česku nabízejí navíc místní akční skupiny 600 milionů korun z evropských fondů pro žadatele na projekty sídelní a krajinné zeleně,” říká předseda Národní sítě Místních akčních skupin Jiří Krist.

Krajina dnes mnohdy vysychá
Chybí meze, aleje a krajinotvorné sady, které zamezují větrné a vodní erozi a krajina se začíná podobat stepi. Za posledních 50 let se také počet zejména ovocných stromů v zemědělské krajině stále snižuje.

„Stromy jsou základní ekosystémová jednotka. Stabilizují půdu, zadržují vodu, kterou ochlazují okolí, a díky tomu vzniká mlha a rosa. Bez stromů se krajina stává stepí a v extrémních případech horkou pouští, jak to známe i z některých měst. Naše krajina potřebuje více odolné stromové zeleně, aby dokázala čelit klimatickým výkyvům,“ popisuje nenahraditelnou roli stromů v krajině Vít Hrdoušek z Místní akční skupiny Strážnicko, který se tématem suché krajiny dlouhodobě zabývá.

Pracovat komunitně se vyplatí
Podle starosty obce Terezín na jižní Moravě se jedná o proces, do kterého se musí zapojit celá komunita. Podle něj hlavní roli mají uživatelé zemědělské půdy, kteří by měli zohledňovat suché roky při svém způsobu hospodaření. A zároveň popisuje aktivity své obce:

„U nás realizujeme výsadby v intenzivně zemědělsky obhospodařované krajině na okrajích obce. Cílem je vysázení stromů a keřů ve skladbě vhodné pro zdejší region a suché podnebí. Chceme zde mimo jiné vytvořit malý krajinotvorný sad Přátelství.“

Proměny české krajiny v horizontu dalších 50 let
Pokud budou suché roky pokračovat, tak se podle Hrdouška přiblížíme stepnímu klimatu. To znamená, že u nás budou hodně teplá a suchá léta s přívalovými srážkami, jaro a podzim budou kratší a zima bude spíše suchá, větrná a studená s občasnými přívaly deště a sněhu. V potocích a řekách bude voda jen sezónně a bude jí stále méně. Výsledkem budou vyschlé potoky, což se projeví i trvalým nedostatkem vody ve studnách.

„Dojde k velkým změnám v lesnictví, zemědělství, vodohospodářství i v dalších oborech, čímž se změní i vnímání společnosti. Naučíme se více vážit si vody, půdy, stromů a chápat funkci přírodních cyklů, jak to uměli dříve sedláci,“ popisuje Hrdoušek.

Každý jednotlivec se může zapojit
Podle Hrdouška je řešení velice prosté. Důležité je, aby lidé uměli s vodou hospodařit. Naučit se ji recyklovat a využívat pro pěstování rostlin, nejlépe pak stromů ve svém okolí. „Zapojit se může každý a všude, i ve své práci. Podstatné je myslet na to, abychom vodu zadrželi ze střech, propustnými dlažbami na veřejných i soukromých místech. Důležité je, aby voda prosákla ke kořenům blízkých stromů na návsích i u cest. Ty se pak odvděčí třeba příjemným chladivým stínem,” uzavírá.

Pro rozvoj krajinné zeleně spustila Krajská síť místních akčních skupin Jihomoravského a Jihočeského kraje ve spolupráci s krajskými úřady a vládou Dolního Rakouska přeshraniční projekt spolupráce Klimagreen – Klimatická zeleň. Místní akční skupiny se soustředí na výsadbu ovocných stromů, které za poslední léta z české krajiny mizí.

V krajině sází hlavně odolnější odrůdy hrušní, třešní či jabloní nebo méně známé, suchu odolné, domestikované ovocné druhy jako moruše, oskeruše či dříny. V projektu se za účasti místní komunity osazují obecní cesty, bývalé meze i školní a obecní sady více jak pěti tisíci stromy a keři, které mohou pomoci udržet mírnější mikroklima a vodu ve venkovské krajině.

Klára Malá
tiskový servis NS MAS                                                             www.mistniakcniskupiny.cz
                                                                                                                                    http://nsmascr.cz/

Publikace má za cíl být základním pomocníkem nejen pro začínající sociální zemědělce, ale měla by posloužit i jako zdroj pro získání a výměnu informací pro ty pokročilejší. Publikace může otevřít prostor pro inspiraci a rozvíjení nových metod a postupů ku prospěchu uživatelů sociálního zemědělství.

Příručka (PDF, 4 MB)

Agrární komora ČR dlouhodobě usiluje o diskuzi k bezpečnému používání přípravků na ochranu rostlin s cílem ochrany veřejného zdraví za současného omezování vlivů na konkurenceschopnost tuzemského zemědělství. Vítáme iniciativy ministerstva, které k tomuto cíli směřují, jako je například Národní plán k bezpečnému používání pesticidů, nebo zavádění 2D kódů. Ty přispějí k lepší dohledatelnosti v rámci dodavatelského řetězce a v případě, že dojde k jejich úspěšnému rozšíření ke koncovému uživateli, také k lepší ochraně vod a trhu před ilegálními pesticidy, které podle našeho názoru a poznatků praxe včetně kontrolních orgánů představují výrazné riziko.

Riziko používání glyfosátu v zemědělství bylo v souvislosti s nedávnou diskuzí o obnovení jeho povolení na dalších pět let (až do roku 2022) posouzeno v rámci regulatorního procesu Evropské unie, který lze jistě označit za jeden z nejpřísnějších a nejkomplexnějších na světě. Byla předložena a opětovně posouzena řada studií, včetně studie Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC) v Lyonu, která glyfosát klasifikovala jako pravděpodobný karcinogen – kategorie 2a. Pro představu, do této kategorie patří též konzumace červeného masa, pití nápojů o teplotě vyšší než 65°C, emise při smažení za vysokých teplot, práce na střídavé směny či zaměstnání kadeřník/holič. Tato studie, která vyvolala velký zájem laické i odborné veřejnosti, byla následně podrobena odbornému zkoumání mnoha národních i mezinárodních regulatorních orgánů jako je EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) a ECHA (Evropská agentura pro chemické látky). Ani jeden z nich však nepotvrdil závěry IARC a neklasifikoval glyfosát jako karcinogen.

Ing. Jiří Felčárek
Úřad Agrární komory ČR
m. 602 440 763, e-mail: felcarek@akcr.cz

Staré země EU zvyšují produkci na úkor zemí střední a východní Evropy

Jak prezident Jandejsek uvedl,:“Rozhodneme o tom, jestli budeme ti , kdo bude konkurovat světu a nebo budeme čekat na to , zda bude svět klidný a potraviny si dovezeme.“ Konference byla totiž aktuálně součástí právě probíhající diskuse o Víceletém finančním rámci Evropské unie na roky 2021-2027, který určuje celkovou podobu rozpočtu budoucí „sedmadvacítky“ na příštích sedm let a přímo tak ovlivňuje velikost obálky pro zemědělce hospodařící v České republice a dalších členských zemích Evropské unie.Jak se ukazuje, zatímco tak zvané staré členské státy EU postupně zvyšovaly produkci jednotlivých komodit a tím i potravin, nově přistoupivší země střední a východní Evropy svou produkci místy až velmi razantně snižovaly. Zdeněk Jandejsek k tomu přinesl formou grafů až zdrcující fakta ,s nimiž následně souhlasili a přinášeli i osobní důkazy svých zemí jednotliví delegáti zastupující agrární komory Maďarska, Litvy, Estonska, ale i Slovenska .O složité práci hájící prostor právě zemědělců nových členských zemí EU na evropském a světovém trhu potravin hovořila ostatně na konferenci i slovenská zpravodajka EU Jarmila Dubravská.

Podle prezidenta AK ČR Zdeňka Jandejska by mělo být v současné době maximální prioritou každého členského státu vyjednat co nejlepší podmínky pro svůj zemědělský sektor včetně důrazu na rovné podmínky, efektivitu vynakládání veřejných podpor a správné fungování jednotného trhu. Ve shodě s ministrem zemědělství ČR Jiřím Milkem hned v úvodu svého vystoupení také varoval před snahami EU zavést pro celou „sedmadvacítku“ tzv. zastropování. Tím by došlo v České republice o snížení dotací o zhruba 5 miliard ročně. ČR je jiná než západní státy a hospodaření našich zemědělců , jak vysvětloval ministr, ovlivnila výrazně nejen v padesátých letech kolektivizace,ale i po roce 1989 transformace. Jak uvedl, kdo chtěl odejít z podniků , začal sám hospodařit a 150 tisíc vlastníků se rozhodlo že budou hospodařit společně a nechali majetek v družstvech a společně hospodaří . Tímto rozhodnutím tato společná skupina bude zastropováním znevýhodněna a diskriminována. Tím by se jen dál prohluboval i záporný dopad agrární politiky EU na naše zemědělce.

Srovnání tří významných období v hospodaření a produkci českých zemědělců

Prezident AKČR Jandejsek na konferenci srovnával tři významná období v zemědělské produkci naší země. Byly to roky 1936, dále léta po tak zvané sametové revoluci s mezníkem rokem 1990 a s výsledky z roku 2017. „Jestli chceme dělat změny a chceme se rozhodnout kterým směrem půjdeme , musíme vědět v jakém stavu máme naše zemědělství,“ uvedl v úvodu svého vystoupení Jandejsek. Zdůraznil, že v první řadě chceme-li naše zemědělství vrátit do období, kdy jsme byli schopni zajistit soběstačnost, musíme o to umět i zabojovat. Soběstační v produkci , což by bylo jistě k velkému překvapení laické veřejnosti jsme byli v letech před druhou světovou válkou, kdy v zemědělství byly podmínky daleko náročnější než dnes. Pracovalo se často bez elektřiny a bez moderních strojů a dalších vymožeností, co ulehčují práci dnešním farmářům. „Měli bychom si uvědomit jednu zásadní věc, posiluje se zemědělství a víme jak se starat o životní prostředí. Nejde ale jen o to půdu obdělávat a hnojit ji a nebudeme jen říkat, že nejlepší je osít travou. Musíme mít na zřeteli i souvislosti mezi kyselostí a úrodností půdy. Pokud se nebudeme posunovat do oblasti organiky( větší důraz na hnojení přírodním osvědčeným způsobem, tedy chlévskou mrvou a kejdou, slámou) a nebudeme chovat dostatek dobytka , problémy s úrodností půdy se neodstraní . Proč odvážíme například víc než tisíc tun slámy do rakouských spaloven,“ uvedl jeden z příkladů mrhání s organickou hmotou, která nejen poskytne půdě minerální látky,ale dokáže ji i provzdušnit. Místo toho se víc přihnojuje chemickými látkami. „ Měli bychom si vzít příklad z našich předků, kteří přísně dbali na vyváženost rostlinné a živočišné produkce. Nic tomu nebrání ani dnes, jen je třeba mít v přepočtu dostatek zvířat na jeden hektar půdy. Má to vliv na její úrodnost a údržnost vody“ uvedl dál Jandejsek. „Budeme ale dál raději stavět přehrady za stovky miliard korun i když právě organická hnojiva prokazatelně udrží vodu v půdě několikanásobně víc než přehrady,“ poukazoval tak Zdeněk Jandejsem na setrvale klesající počet VDJ( v přepočtu jsou to optimální kusy velkých dobytčích jednotek na hektar půdy) na jednotlivých rozlohách polí. Jak následně také dokladoval na tabulkách, zatímco v zemích jako je Rakousko,Německo, Dánsko,ale i Holandsko se tento trend drží a místy vzrůstá, u nás se zejména po roce 1990 šlo s počtem takto přepočtených hospodářských zvířat na jeden hektar půdy až pronikavě dolu.“Musíme proto motivovat zemědělce k těmto , po léta praxí ověřeným zásadách v hospodaření a ne jim dát peníze za to, aby dělali a hlavně produkovali co nejméně. Naším úkolem je pro to vytvořit podmínky,“ zmiňoval dál priority v zemědělství Jandejsek. Jako příklad dobré zemědělské praxe uvedl zkušenost z návštěvy farem v Austrálii, kde byla před léty na pracovní stáži skupina českých agrárních expertů. Zatímco do světa tamní ministerstvo zemědělství hlásá , že v Austrálii se zemědělství nepodporuje,na farmách je skutečnost jiná. Ke každému půdnímu bloku se přivádí voda. „Stát přivede vodu ke každému pozemku a prodává ji každému farmáři za symbolickou cenu. I to je jednou z motivací pracovníka a vede to k tomu,aby chtěl produkovat,“ zdůraznil Jandejsek.

Jednotný trh v rámci EU neexistuje

Prezident AKČR se zmiňoval dále o jednotném trhu v rámci EU, o volném pohybu osob a kapitálu. To jsou proklamace, ale skutečnost je jiná.“ Jednotný trh nemáme. Skutečná praxe v rámci EU je taková, že silnější vytlačuje slabšího a to se dokonce zvyšuje zejména u těch, co nemají peníze na podporu zemědělství z národních rozpočtů. To je případ řady zemí střední a východní Evropy a je to i typické pro ČR, kde se v porovnání se státy západní Evropy vydává na podporu zemědělství ze státních rozpočtů jen čtvrtina nebo třetina peněz. V důsledku toho pak sem musí přijet sto tisíc kamionů, které přivezou jídlo do supermarketů. A co je na tom částečně i pikantní, žádné z neziskových organizací nevadí, že tyto obrovské přesuny potravin prostřednictvím tisíců kamionů znečisťují životní prostředí. Ve starých zemích je přístup k tamním farmářům nastaven jinak a tím je i možné, proč k nám chodí potraviny až o 20% levnější. My přitom ale chceme čerstvé potraviny, praxe je ale odlišná. Polovina dovezeného masa ze Španělska se dostane ke spotřebiteli za 5-6 dní. Doma vyprodukované maso jde přitom do tržní sítě hned druhý den, v čerstvém stavu, bez igelitových obalů, bez ochranné atmosféry. Nepotřebujeme ho balit do umělých hmot( z nich se v řadě případů do potravin uvolňují ftaláty a další škodliviny),máme čerstvé, další den po porážce. Není možné pokračovat v tomto stylu dál a nechávat u nás vytvářet nekonkurenční prostředí. Na nás společně je, vytvořit takové podmínky, abychom měli čerstvé potraviny a naopak jejich přebytky dokázali vyvézt. Položím proto jednoduchou otázku, proč to neděláme? Jsme v situaci kdy každý stát, který ví, že něco umí, podporuje právě takovéto odvětví, aby mohlo expandovat, my pokračujeme obráceně. Vzniká to proto, že národní dotace především starých zemí jsou tu pro to,abychom my byli potlačeni. My přitom máme velmi dobré produkční výsledky. Například v dojivosti krav jsme na 4.místě v Evropě. A tak je tomu i s řadou komodit, jejichž produkci namísto expanze dál snižujeme. Významná tržní tržní je přitom řešení výrobkové vertikály. Pokud ale současný trend v našem zemědělství a přístupu k němu od naší vládní garnitury,ale i okolních zemí v rámci EU nezměníme, nebudeme mít žádnou soběstačnost. Musíme vytvořit podmínky pro všechny účastníky potravní vertikály a není možné, aby systém nastavený u nás dál pokračovat. Nechceme dál rušit to, co umíme,“ apeloval na přítomné Jandejsek a uvedl jeden z příkladů nijak přehnaného katastrofického scénáře.

Na přírodní i jiné katastrofy nejsme v případě soběstačnosti připraveni

I v oblasti Středozemí může dojít k určité přírodní katastrofě , kdy zejména lodě nepřivezou kupříkladu zásoby soji , suroviny hlavně pro živočišnou produkci. Budou to i další komodity a potraviny.“Vycházejme pak ze skutečnosti, že každá země si nakrmí svůj národ a pak teprve prodává. My máme zásoby v přepočtu na 1,3 dne,“ varoval Jandejsek. Přitom nejsou daleké doby, kdy ve státních hmotných rezervách byly zásoby na roky, v případě potřeby a při možnosti různých katastrof, které nepominuly. „Měli bychom se vážně bavit o těchto problémech a dát urychleně dohromady jaký je stav našeho zemědělství,“ dál bilancoval Jandejsek a dával příklady toho, kde jsme v produkci jednotlivých komodit na skutečné špici a to nejen v Evropě.

Jako první byly na řadě obiloviny. Při vstupu do EU byl průměr sklizně z hektaru na zhruba 4 tunách, teď je to přes 6,5 tuny. Na špici v Evropě jsme i v cukrovce, , jsme na 85 tunách na hektar ve sklizni. Další, na co můžeme být pyšní je dnes 33-34 selat odchovaných na prasnici. Chov drůbeže si stojí na tom taky dobře a to zejména při dobré konverzi živin, kdy kilo masa dokáží naši drůbežáři vyprodukovat z 1,65 kg zkrmené směsi . „V podstatě se ale nacházíme v podivné situaci. Jsme schopni, umíme produkovat,ale máme jinak nastavené podmínky,abychom mohli zajistit výživu národa,“ konstatoval Jandejsek.

Zemědělci opouštějí to co umí , byli a jsou i nadále v tom jedineční

Tuto kusou pravdu dokladoval Zdeněk Jandejsek na faktech prostřednictvím tabulek, kdy srovnával produkci v letech 1936, 1989 a 2017. Vzal si k názorné ukázce propadu českého zemědělství, které je nedobrovolně v defenzivní situaci tři komodity, stěžejní pro naši zemi v rostlinné produkci a to jsou obiloviny, cukrovka a brambory. Zatímco v roce 1936 byly obiloviny na 2 218 000 hektarech, v roce 1989 již jen na 1 670 000 hektarech a vloni dokonce už jen na 1 352 000 hektarech. Po roce devadesát se tak jejich produkce do loňského roku propadla na plochu zhruba 81 %.U cukrovky je tento trend ještě horší a pěstuje se už jen na polovině plochy, na níž bývala v roce 1990. Zatímco v roce 1936 byla na 131 000 hektarech, v roce 1989 to bylo 127 000 hektarů a vloni už jen 66 000 hektarů. Nejhůř jsou ale na tom brambory, jejich propad v pěstebních plochách je doslova trestuhodný, protože bramborářských oblastí je v Čechách a na Moravě hned několik a dosahuje se na těchto honech velmi dobrých výsledků a to nejen díky umu samotných zemědělců,ale i našich genetiků. Zatímco v roce 1936 se pěstovaly ještě na výměře 498 000 hektarů, v roce 1989 to bylo na 115 000 hektarech a vloni na mizivých 23 000 hektarech. To je propad z let 2017 ve srovnání s rokem 1989 na 20%. Přitom se brambory k nám dovážejí například z Turecka, Alžírska nebo Egypta a jak se právem prezident Jandejsek ptá, známe vůbec agrotechniku tamní produkce, víme zda neobsahují těžké kovy? „Raději si dám rýži než tyto dovážené brambory,“ dodává svým slovům na vážnosti Jandejsek. Přitom je dobré vědět, že máme 23 000 hektarů brambor ,ale z toho jsou na ploše 5 500 hektarů brambory určené čistě pro škrobárenský průmysl. Máme tak brambory určené konzumu na 18 000 hektarech a ostatek dovážíme, přitom před druhou světovou válkou jsme byli v produkci brambor soběstační a jen recepty na pestrý jídelníček tvořený bramborami jako základní suroviny dokládá, jak naši předci si brambor nejen vážili,ale dokázali z nich vytvořit ty největší dobroty.

Bohužel stejný scénář předložil Zdeněk Jandejsek i v případě živočišné produkce. Tam si vzal pod drobnohled tři nejvýznamnější komodity hospodářských zvířat, dojnice, prasnice a nosnice. Opět srovnával roky 1936,1989 a 2017. Zatímco v roce 1936 bylo u nás na 1 800 000 kusů krav, v roce 1989 to kleslo na 1 247 000 kusů a vloni už jen 360 000 kusů. Stejný trend je i u prasnic a jejich stavy prudce taky poklesly. V roce 1936 tak bylo 330 000 prasnic, v roce 1989 o něco méně 312 000 kusů a vloni jsme zaznamenali dost prudký pokles na 91 000 kusů. U nosnic je vývoj jejich stavů jiný. Zatímco v roce 1936 se nevykazovaly, byly volně na dvorcích a evidence je těžko dohledatelná, v roce 1989 to bylo již 15 699 000 kusů. Dovozy drůbežího masa a vajec ,ale i v tomto případě sehrály svou roli a vloni se u nás už chovalo na 6 836 000 kusů nosnic. Ve srovnání let 1989 je sešup ve stavech dojnic na 28,8%, u prasnic na 29,1% a u nosnic na 43,5%. Podle Zdeňka Jandejska je dobré si připomenout i tu skutečnost, že v roce 1936 se vše dělalo hlavně ručně, na 40% obcí nemělo ještě ani elektrický proud a na výsledcích živočišné a rostlinné produkce se tehdy podílelo na milion lidí. „Dnes ročně produkujeme na 7-8,5 milionů tun obilí a vývoz je na 4,5 milionech tun. S tím se ale vyváží mimo jiné i cenný prvek fosfor, který se naopak zase k nám dováží hlavně z Argentiny ,“ porovnával efektivitu některých vývozů Zdeněk Jandesek a dával k úvaze přítomným zemědělcům co je dobré vyvézt, za jakých podmínek a co by se mělo brát v úvahu. Podle něj dáváme dnes půdě ve srovnání s rokem 1990 jen 40% potřebných organických hnojiv a s tím souvisí i veškeré problémy s půdní úrodností,ale hlavně i údržností vody v zemi.

Přepočty produkce na sto hektarů půdy jsou v našem případě neradostné

Tak jako prezident AKČR se zabýval ve svém vystoupení ekonomikou produkce a dával k dobru i počty zvířat v přepočtu na hektar půdy, s čímž souvisí mimo jiné i produkce organických hnojiv, dával k dobru i čísla o produkci té které komodity na hektar půdy. Docházel tak často k neradostným srovnáním, jedním z nich je například současná produkce mléka v přepočtu na 100 hektarů. Zatímco u nás je to 75litrů na 100 hektarů, v Německu je to 170 litrů na 100 hektarů a v Nizozemsku dokonce 680 litrů na 100 hektarů. Stejné je to při srovnávání produkce vepřového masa v přepočtu na 100 hektarů. Zatímco u nás je to 62 kg, v Německu 326 kg a v Holandsku dokonce 690 kg. U hovězího masa je opět v přepočtu na 100 hektarů u nás 21 kg, v Německu 71 kg a v Holandsku 208 kg. Je to desetkrát vyšší produkce ve srovnání s Českou republikou a přitom ani v tomto případě to není skluz adekvátní našim produkčním výsledkům a hlavně možnostem. V produkci hovězího masa jsme sice soběstační,ale je to i „díky“ dost velkému skluzu v konzumu hovězího masa, zatímco po roce 1990 snědl každý Čech v průměru na 26 kg hovězího masa, dnes je to sotva 7,8 kg, přitom jde z hlediska jeho nutričního složení o jedno z nejzdravějších mas, jehož přidanou hodnotu v podobě mikroprvků, minerálií a enzymů nelze ničím jiným adekvátně nahradit.

A v čem už zdaleka nejsme soběstační? Zopakujme si na závěr ta nechvalná čísla, předložená Zdeňkem Jandejskem. Mléko : soběstačnost je na 85-87%.Vepřové maso: 38-39%, drůbeží maso : 57-62% , vejce 58-64%.Jedině v hovězím mase jsme mírně přebytkoví, o 10% vyrobíme nad hranici 100 %, je to ale bohužel dáno i mnohem nižší jeho spotřebou, než je doslova pro zdravý vývoj naší konstituce zdrávo. Tak jako ministr zemědělství Jiří Milek své vystoupení uzavřel přesvědčením, že je nutné o své místo na světových trzích účinně bojovat, Zdeněk Jandejsek potvrdil rozhodnutí agrárních komor většiny zemí střední a východní Evropy nedat se dál z trhu vytlačovat a potlačovat svou vlastní produkci. Vystoupení jednotlivých delegátů konference to potvrdila. Věřme, že tento zdravý přístup k agrární politice EU vydrží a zejména v našem případě se postupně k produkci toho, co umíme a dokážeme vyrábět s efektem a zdravým podtextem se ve velkém vrátíme.

Eugenie Línková